Napsali o Horovi

Jan Škvára o Františku Horovi

                FRANTIŠEK HORA malíř a grafik. Narodil se 22. listopadu 1913 ve Vosí u Klatov. V roce 1933 ukončil studium na učitelském ústavu v Plzni. V roce 1934 se usazuje na Třebenicku jako učitel. V roce 1936 byly jeho obrazy přijaty na Výstavu nesdružených v prestižní výstavní síni Mánes stejnojmenného spolku v Praze. Ve válečných letech 1941 – 1946 absolvoval tzv. Malířskou školu SVU Mánes u národního umělce Vincence Beneše. V letech 1946 - 1950 byl členem Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni, od roku 1948 členem Svazu československých výtvarných umělců, pak členem Svazu českých výtvarných umělců. Od roku 1959 byl členem severočeské tvůrčí skupiny Krok 57. Patřil mezi přední organizátory výtvarného života v Severních Čechách jako člen výboru, několikrát i jako předseda severočeské odbočky SČVU. Jmenován zasloužilým umělcem. Nositelem řady krajských cen a ceny ministra kultury ČR. Zemřel 10. května 2004 v Třebenicích Pro potřeby Galerie pod branou - Úštěk FRANTIŠEK HORA - KUBISTICKÉ OBRAZY František Hora patří, vedle Emila Filly, k předním k tvůrcům obrazu Českého Středohoří v české krajinomalbě 20. století. O tom jistě není pochyb. Méně známá je autorova figurální tvorba; a právě na ní se soustřeďuje dnešní komorní výstava. Jejím jádrem jsou obrazy z posledních deseti let malířovy tvorby. K tomuto souboru pak bylo připojeno několik kreseb a akvarelů s lidskými postavami, které vznikaly již v předchozích desetiletích naznačujících, že téma ženské postavy poutalo malíře, jak uvidíme, hned od samého počátku. František Hora je opravdu vzácný případ malíře, který se v samých počátcích své tvorby okamžitě, bez zaváhání, orientoval na jednu z neprogresivnějších tendencí tehdejší doby, tj. na kubismus a na jeho následné variace. Tento směr se však v tehdejším dobovém povědomí stále ještě jevil jako směr extrémní a pochybný. Tento fakt je tím víc zarážející, že František Hora žil jako venkovský učitel daleko od uměleckých center. Při svých studiích učitelství sotva mohl co vytěžit z tehdejšího kulturního prostředí Plzně – ovšem kromě možnosti se sám vzdělávat v knihovně plzeňského muzea, v oddělení kulturních a uměleckých časopisů. Ale jeho setkání s kubismem se odehrálo o něco dříve, na školním zájezdu do Brna, na Výstavě soudobé kultury v Československu, v jubilejním výročí republiky v roce 1928. Zde Hora jako chlapec spatřil poprvé na vlastní oči kubistické obrazy Emila Filly, a dalších umělců české avantgardy, navždy mu utkvěla kompozice Bathšeba od Alfreda Justitze. To byly zážitky, které zásadně usměrnily Horovu uměleckou dráhu. Jako zcela neznámý malíř přihlásil své kubistické kompozice ženských figur na výstavu Nesdružených (1936), na kterých prestižní umělecký spolek Mánes vyhledával mladé talentované umělce. Tento úspěch byl ve stejném roce podtržen zastoupením na podzimní výstavě Mánesa. Kubistické principy posloužily Františku Horovi k vyslovení dobové tísně, která národ ovládla v době mobilizace a Mnichova. Jde o nevelký soubor pastelů, jinotajných alegorií, dnes již velmi vzácných svědectví, kterými se Hora zpovídal v době vojenského nasazení v ohroženém pohraničí. Zdálo by se, že prvotní Horova kubistická orientace měla být zapomenuta, když za války, nastoupil do poloilegální tzv. Malířské školy Mánesa k Vincenci Benešovi, který ale již dávno před tím kubismus opustil. Horu orientoval k jiným malířským proudům malířství 20. století, především k fauvismu a k jeho koloristickým variacím. Ale nestalo se tak. I ve všech dalších uměleckých obdobích Horovy tvorby, povětšinou krajinářské, byly vždy ve spodních vrstvách obrazové výstavby základní principy kubistické metody: pevný kompoziční systém, geometrizující interpretace přírodních tvarů, a barevnost, která neimituje realitu, ale je nositelem symbolického sdělení; v Horově případě to byla pokorná, svým způsobem monumentální apotheosa krajiny Českého středohoří, kterému věnoval podstatnou část své tvorby. V závěru tvorby Františka Hory ožily kubistické formy znovu naplno. Neduhy staří již nedovolovaly malíři putovat po milovaných kopích a stráních, a výtvarný život v té podobě, na jakou byl zvyklý jako jeho neúnavný spoluorganizátor, se rozpadl. Obklopen svými knihami se vrátil ke svým začátkům k lidské figuře a poetickým metaforám. A právě na tento závěr se soustřeďuje dnešní úštěcká výstava. Jediným motivem je zde ženská postava, jakýsi ikonický symbol natěsnaný do intimního prostředí domova, který je tu ale naznačen jen ve strohých zalamovaných plochách, narážejících na sebe v ostrých úhlech. Tento strohý způsob „architektonické řeči tvarů“, umocněný odvážnou, až provokující barevností je ve zvláštním protikladu s intimitou činností, které jednotlivé postavy vykonávají – ponořují se do četby, přemýšlejí o ní, oddávají se vzpomínkám nebo anebo jen tak odpočívají. Je to poselství starého malíře, který stanul na samé hranici bytí, který ví, že už není třeba se ohlížet vůbec na nic, na žádné stylové poučky a změny, které přinesla postmoderna i do našeho uměleckého světa. On ale tuto situaci velmi dobře vnímal (i ve svém vysokém věku nepřetržitě sledoval, co se na umělecké scéně odehrává), a dokonce mu ta změněná situace byla ku prospěchu: ve vykročení ke svobodě, kterou on, František Hora, spatřoval v návratu tam – odkud původně vzešel. Jan Škvára, jaro 2012 ZA FRANTIŠKEM HOROU Dne 10. května 2004 opustil severočeské umělce jejich nestor František Hora. V listopadu minulého roku měl svou poslední výstavu, která se uskutečnila v Třebenicích, v síni zdejšího zastupitelstva obecního úřadu. Když jsme pak tenkrát naslouchali v podvečer v kruhu rodiny a umělcových přátel básně české meziválečné moderny, které recitoval již devadesátiletý malíř, tak jsme žasli nad jeho fenomenální pamětí. Znovu jsme si ale uvědomili bytostný vztah Františka Hory k poesii, k té „družce malířství“ - jak by on řekl. Poesie je skutečně jeden z pilířů jeho uměleckého projevu, ačkoliv se mnohým může Horovo celoživotní dílo jevit spíše jako výsledek rozumové úvahy, podle typicky strohých tvarů, kterými budoval své obrazy. Nakonec, i po té zmíněné vernisáží zasvěcoval František Hora kroužek svých příznivců do tajů svých geometrických konstrukcí, které, ač nejsou na první pohled patrné, dávají všem jeho obrazům, krajinám, postavám i zátiším pocit stability a řádu. Ale stejně tak je trvalou součástí Horova uměleckého talentu malířovo osobité poetické vidění světa, které se projevuje především v bytostném ztotožnění s krajinou Českého středohoří a v jednoduchých, nicméně výmluvných metaforách, jakými tu krajinu oslavil. Jedna z nich se teď, po malířově odchodu, naléhavě vynořuje: a to je motiv velkých, často osamocených stromů týčících se v krajině, jako svědci věkovité kontinuity generací. Stromy staré, přehlížené, živé jen napůl, ale přesto každým rokem kvetoucí a rodivé… Naposledy Horova mužná básnivost promluvila v rozsáhlém cyklu obrazů s motivy ženských postav, které autor maloval více než jedno desetiletí své závěrečné tvorby. Ty obrazy žen se rozsvítily do nečekaných barevných stupnic, jejichž měkkost vyvolává vzpomínky na hebký materiál ušlechtilých tapiserií. Kterákoliv z kompozic by mohla být předlohou pro krásný goblén… František Hora žije v obecné mysli především malíř Středohoří, které jako malíř objevil už ve třicátých letech, tedy ještě před Emilem Fillou. Ale ve skutečnosti z této krajiny nevzešel, pochází z Pošumaví, narodil se 22. listopadu 1913. v chudé venkovské rodině ve Vosí u Klatov. Do školy začal chodit ve Švihově a prvním jeho setkáním s moderním uměním byla expozice českého umění na epochální výstavě Soudobá československá kultura v Brně v roce 1928, kterou patnáctiletý hoch navštívil se školní výpravou. Vystavené obrazy Emila Filly, Rudolfa Kremličky, a zejména kubizující biblický obraz Batšeba od Alfreda Justitze natrvalo usměrnily Horovu uměleckou dráhu. Překvapující je, že tento venkovský chlapec, zakrátko na to studující na učitelském ústavu v Plzni /1929-1933/, si okamžitě objevil přímou cestu k jednomu z podstatných zdrojů české meziválečné avantgardy tj. ke kubismu. Pomáhala mu především jeho láska k četbě a nesmírná touha po poznání; ta jej neopustila nikdy. Už zkraje hltal poučení z výtvarných publikací a uměleckých časopisů v knihovně plzeňského muzea… a pak to byly cesty do Prahy. I jako nezaměstnaný, vzápětí nato, i jako začínající učitel s nevelkým platem, soustavně navštěvoval sbírky pozdější Národní galerie, neušla mu ani jedna z tehdejších významných výstav. Zejména sledoval přehlídky českého i zahraničního umění pořádané spolkem Mánes. Do Prahy tak jezdil František za uměním až do konce svého dlouhého života… Získaný rozhled, spojený s malířovou zmíněnou pamětí byl skutečně úctyhodný, stejně jako jeho schopnost vcítit se do naprosto rozdílných uměleckých názorů, než jaký sám jako výkonný umělec zastával. To je vlastnost u umělců zcela ojedinělá. Proto byl celá desetiletí jmenován členem nákupních komisí státních galerií v Litoměřicích, Roudnici a v Liberci, ale také v Památníku Terezín. Jejich členové – vesměs renomovaní historici umění z Národní galerie a významní teoretici z dalších ústředních odborných institucí volili Františka Horu za svého předsedu. Na to, že pod jeho vedením byla zakupována i díla umělců totalitním režimem proskribovaná, se dnes už dnes zcela zapomíná / zejména šlo o nákupy pro sbírky Památníku Terezín/. Ale vraťme se k Horovým uměleckým počátkům a prvním úspěchům, které se časově kryjí se začátkem jeho učitelské dráhy. Tu zahájil nejdříve v Úpohlavech a zakrátko, v roce 1934 v Třebenicích, kde učil až do dosažení penzijního věku. Ve svých vzpomínkách František Hora uvádí, že za první republiky kantoři příliš velký plat neměli, zato však měli hodně času, a ten on využil svrchovatou měrou. Své učitelské povolání nezanedbával /jinak by se asi sotva mohl stát ředitelem třebenické školy. Ale na svém malířském díle pracoval velice intenzivně a cílevědomě. Již v roce l936 obeslal výstavu Nesdružených, kterou umělecký vyhlásil spolek Mánes a krátce na to se objevuje několik jeho pastelů na členské výstavě tohoto spolku, kam byl František Hora přizván jako host. To bylo tehdy velké uznání: Mánes byl přísně výběrovou a uměleckou prestižní organizací. Z tohoto období se zachovalo několik pastelů z rozmezí let 1934 – 1939, ze kterých je patrné, jak dalece Hora pronikl do výtvarné problematiky pozdního kubismu. Toto pozoruhodné malířovo počáteční údobí ukončují události Mnichova, který Františka Horu zastihl jako vojáka na československé hranici, kdy v této hrozné atmosféře tvoří na koleně pastely nevelkých formátů. Jsou to většinou alegorické ženské postavy, ale i jednoznačně motivované kompozice násilí a okupace. Jsou to už dnes vzácná svědectví oné tísnivé doby. Počátkem války však tato kubistická kapitola v díle Františka Hory na čas skončila, i když jak se později ukáže nikdy natrvalo. Zpočátku se muselo mladému malíři zdát, že se uzavřením vysokých škol natrvalo rozplynul jeho sen o dalším malířském profesionálním vzdělání, po kterém tak toužil. Nakonec ale byl přijat na neoficiální učiliště, do víceméně tajně provozované Večerní školy Mánesa, kde si podle svého rozhodnutí zvolil za svého profesora Vincence Beneše. Tento malíř se již ale dávno zřekl svých kubistických počátků a Horovy kubistické obrazy rázně odmítl; to Horu nejdříve zklamalo, ale pak pochopil, že jeho umělecký názor mohou lekce nového učitele jedině obohatit. Byl to právě Vincenc Beneš, kdo na příkladech velkých francouzských koloristů H. Matisse a P. Bonnarda pomohl Františku Horovi objevit krásu čisté barvy, i když jeho obrazů pronikla teprve když se dostal mimo Benešovo přímé působení. Obrazy konce čtyřicátých let mají blíže spíše k měkké tonalitě obrazů Rudolfa Kremličky. Tehdy se však již v Horových obrazech s motivy Středohoří rodí představa krajiny – zahrady s ovocnými stromy, se stráněmi prohřátými sluncem. Skoro jako by vzpomínal na krajinu Provence, která tolik znamenala pro francouzské průkopníky moderního kolorismu, krajina, kterou však František Hora sám nikdy nespatřil, nikdy vlastně nepřekročil hranice své vlasti. Veškeré umění poznával z knih, které kupoval až do konce svého života. Koncem čtyřicátých let byl tento slibný nástup přerušen u převážné většiny českých umělců, hlavně těch, u kterých se touha pro ryze moderním projevu, dostala do rozporu s jejich vlastním sociálním cítěním a se vzpomínkami na neblahé válečné události. Pod tlakem svůdných teorií o nové společnosti a o novém realistickém umění pak frontu moderního umění opouštěli, v mylném domnění, že tak dobře činí. Když nastalo postupné uvolňování tak se František Hora, tehdy již plně zapojený do organizování uměleckého života severních Čech, ocitl ve skupině KROK 57, která v rámci regionu programově navazovala na tradici českého moderního umění. Pro tuto přechodnou dobu jsou pro tvorbu Františka Hory příznačné obrazy /zvláště pohledy na Třebenice a květinová zátiší/ sevřené do přísných geometrických linií, dělících motiv na plošky nebývalé barevné intenzity. Ta radost z barvy je tu očividná, nicméně si autor uvědomil, že je nutné tak důslednou geometrizaci proměnit v životnější nazírání. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se vyvinuly základní typy jeho krajin. Vedle zmíněných geometrizujících pohledů na Třebenice jsou tu pak obrazy táhlých roviny Polabí s poli vybíhajícími až k upatí kopců. Pak tu jsou obrazy, ve kterých je jeho milované Středohoří nazíráno jakoby zevnitř, z jeho zahrad a strání v sevření nejbližších vrchů; nejčastěji to bývá vrch s hradem Košťálovem. Ty krajiny s rovinami jsou většinou barevně velmi pestré, naproti tomu v motivech, malovaných kolem Třebenic se tehdy rodí ona typicky horovská modrozelená tonalita, s akcenty cihlové červeně střech domů anebo na kmenech ovocných stromů. Ke slovu přicházejí vzpomínky na kubismus a na jeho zjednodušování tvarů v zájmu přísné stavebnosti. Horu vlastně vždycky na krajině Středohoří vzrušovala její zabydlenost - to neomylné, svrchovaně citlivé usazení architektur do vln terénu, ten velkolepý souzvuk věkovité monumentální přírodní geologie a lidských staveb, ať osamělých, či k sobě shluklých stavení - starobylých pamětníků odešlých rodů i sídel živých. Jak často se objevuje i osamělý dům.… Horova tvorba sedmdesátých a osmdesátých let se jeví jako syntéza jeho veškerého malířského úsilí, těžil vlastně ze všech svých předchozích období a s převzatými poučkami i s těmi, k nimž sám dospěl, zacházel zcela volně. Totéž vlastně platí i o závěru jeho díla, kdy již toho venku mnoho nenachodil, ale jako krajinář podivuhodně těžil ze svých starých akvarelů malovaných v přírodě. Maloval je celý život a provázely jeho obrazovou tvorbu. Nebyly studiemi v klasickém pojetí, ale přípravou budoucích obrazů. Při tom si uchovaly barevnou šťávu a malířskou bezprostřednost. František Hora si je vždycky považoval, ale vystavoval je jen zřídka. Jejich konečný počet nikdo nezná. Ale pomáhaly udržet, ba vystupňovat barevnou svěžest pozdních krajin, které podle těch akvarelů vznikaly. Ovšem skutečným závěrem tvorby Horovy tvorby jsou figurální kompozice ženských postav, aktů i oblečených žen v denních situacích i s alegorickými podtexty. Měly svůj pravzor v Horových pastelech z jeho úplných kubistických počátků. Jsou však daleko monumentálnější – a poetičtější. Nechce se ani věřit, že je maloval malíř s takovým zápalem a v takovém věku, kdy už jej trápil oční neduh a jiné choroby stáří. Pozornost by si ovšem zasloužila i grafika Františka Hory, rovněž soustavně rozvíjená dlouhá desetiletí, kdy si v technice linořezu a dřevořezu, vytvořil svůj osobní robustný styl. Zpravidla jde o grafiku černobílou, ale občas nalezneme v umělcově archivu linořezy kolorované akvarelem – jde vždy jen o jediný neopakovaný list, který je už dnes sběratelskou vzácností. Dílo Františka Hory se již uzavřelo a nic už k němu jeho autor nepřidá. Skončil čas, kdysi tak častých přehlídek současného umění, kde Horovy obrazy a grafik\ měly vždy své čestné místo. Mnoho jmen z tehdy známých autorů pomalu upadá v zapomnění a čeká na své znovuobjevení. U Františka Hory tomu tak není. Jeho dílo vrostlo trvale do širšího povědomí Výstavy z jeho díla, opakující se v rychlejším, či pomalejším rytmu, tomu nasvědčují. Stále je dost těch, kteří se prostřednictvím svého citového vztahu k přírodě tohoto koutu země dostávají k osobnosti malíře, který ji zasvětil podstatnou část svého života a tvorby.